Kacířův Kancionál kniha

Kacířův Kancionál

aneb
 Insania mezi nebem a peklem

 Kniha ilustrovaných textů legendární cross-overové kapely Insania komentovaných historickými postavami od antických i moderních filosofů a duchovních revolucionářů přes mediální ikony, vrahy a nechvalně známé dobové figury. Nechybí ani Bůh, Ďábel a tajemný Joe, jehož skutečná identita si žádá odhalení stejně jako tajné šifry ukryté v textu coby pocta panu Jaroslavu Foglarovi.
Koupit na Kosmas.cz
Přesně 324 ručně skládaných stran svatokrádežných ilustrací, břitkého humoru, avantgardní poezie a fascinující grafiky ve čtvercovém formátu velikosti vinylu na luxusním krémovém hrubém papíru v obálce s reliéfní termo ražbou, se široku rudou saténovou stužkou a vloženou faksimilií. K tomu skrytý paralelní obsah, který lze zobrazit pomocí aplikace pro chytré telefony. To je provokace jménem Kacířův kancionál.

Aplikace

Kniha žije dvojím životem díky paralelnímu obsahu, který lze zobrazit pomocí aplikace pro chytré telefony. Aplikace Kacířův kancionál je majitelům knihy k dispozici ke stažení zdarma pro systémy Android i iOS. Skrytý obsah je průběžně doplňován s každou aktualizací aplikace a doslova předbíhá svou dobu, neboť Kacířův kancionál je díky němu jedinou knihou, jejíž pokračování má čtenář už nyní v rukou, přestože na svůj vznik teprve čeká.
Stáhnout PDF

Tým

Jakub kOki(R) Dobeš

kreslíř, tatér a (s vydáním této knihy) ilustrátor

Narodil se v roce 1986 v Miloticích u Kyjova. Vystudoval truhlařinu, ale to důležitější se učil na skicáku pod lavicí. Intenzivněji se kresbě věnuje od patnácti let. Časem ho zaujalo tetování. Odjel s přáteli za prací na sever a v bytě na okraji Stockholmu na nich zkoušel první nesmělé tahy tetovacím strojkem. Zpět doma byl u zrodu malířské skupiny In-fúze. Společně s manželkou rOmou otevřel před lety tetovací krámek v Kyjově, který provozují dodnes. Doma se starají o syna Artura a dcerku Romanu.

Poslední roky se v kresbě věnuje převážně ženskému aktu. Velkým vzorem jsou mu plakáty Alfonse Muchy, ve způsobu vyobrazení samotných postav pak výrazné křivky žen z pláten Franka Frazetty nebo v nekonečném prostoru levitující nymfy z obrazů L.R. Falera. Fascinují ho staré a zašlé papíry, da Vinciho studie a hrubé skici. Dalším velkým zdrojem inspirace je hudba a texty písní oblíbených hudebníků a kapel. Tak vznikla před lety i kresba nazvaná Kult hyeny, zaslíbená nejoblíbenějšímu albu INSANIE. Když přišla po čase nabídka vykreslit svět, jak jej vidí Joe, nešlo říct ne...


Petr Poly Pálenský

hudebník, textař, překladatel a příležitostný publicista

Byl počat během pražského jara, ale narodil se roku 1968 už do okupovaného Brna. Vystudoval moderní filologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, ale už před začátkem studií, v roce 1987, spoluzaložil hudební skupinu Insania, jejíž hudební tvář prošla za více než třicetiletou existenci plynule turbulentním vývojem od zběsilého hardcore po současnou formu crossoveru metalových kytar se samply. Insania je držitelkou tří žánrových ocenění Anděl a řady nominací a cen v anketě Břitva. Od roku 1993 až donedávna se zabýval literárními překlady. Má za sebou přes 50 knižních titulů, pro dabing přeložil přibližně 160 celovečerních filmů. Jeho překlad románu Mordecaie Richlera „Byl tu Šalomoun Gursky“ (Argo, 2004) byl zařazen do užšího výběru nominací na Cenu Josefa Jungmanna. Příležitostně psal pro kulturní revue Tamto, sloupky pro Instinkt, Frontman, apod. Svou slabost pro hudbu ze starých westernů a filmy Federica Felliniho či Davida Lynche ukájí ve studiovém projektu Poly Noir.


Radan Běhoun

grafik, hudebník, undergroundový intelektuál

Narodil se roku 1967 uprostřed šumavské přírody a vyrůstal obklopen knihami, které jej odjakživa inspirovaly a fascinovaly stejně jako uvědomění si absolutní síly lidské vůle ke svobodě. Je grafikem a hudebníkem málotónické tvorby (Neurocabaret, Ďäblovi včelaři), editorem spícího nakladatelství (Velarium), nenapravitelným aktivistou a šumavským zabedněncem. Zároveň je nepřehlédnutelnou postavou jihočeského undergroundu a nejmladší generace českého disentu. Hudba a literatura jsou s jeho tvorbou spojeny stejně nerozlučně jako břitký smysl pro humor a neúnavná potřeba jasného pojmenování stran na morálních kolbištích. Ze stejného důvodu bez váhání přijal nabídku na zpracování grafické koncepce Kacířova kancionálu.


Jana Shaun Kubištová

kapelní kamarádka a přední česká insanioložka

Povoláním „reklamní nestvůra“ narozená v dobách normalizace a vychovaná k stádní neviditelnosti záhy konvertovala k jemné provokaci jako způsobu myšlení a životnímu stylu. Tím byla jednou provždy dána i náklonnost k neposlušným hudebním stylům. Když se po mnoha letech fandovství seznámila s frontmanem svého idolu (kapely Insania) a autorem textů Polym, dlouho nesměle zvažovaná myšlenka vydat texty Insanie knižně byla znovu zažehnuta a po více než dvou letech rozdmýchána do podoby knihy, která svůj světonázor netutlá a nebere si servítky.

Možnost autorsky se podílet na konceptu knihy, doplňkových textech i tvorbě dialogů a z pozice odpovědného redaktora ovlivnit, jak bude kniha vypadat, je nečekaným vyústěním ortodoxního fandovství zrozeného z fascinace hudbou a texty kapely Insania, které vynikají vtipem, nadhledem, provokativními tématy i slovními hříčkami stejně jako krásnou poezií, aniž by kohokoli nechávaly na pochybách, kdo je kdo a na čí straně jsou lidské sympatie ve věčném souboji dobra a zla.

PRAHA KACÍŘSKÁ

Putování po stopách nejznámějšího českého heretika


Kacířův kancionál zve všechny neúnavné, poznání lačné a roztpýlení chtivé hledače pravdy k putování po stopách ctihodných českých kacířů, kteří vstoupili do dějin, protože už ve své době věděli, že "pochybovat je lidské a zpochybňovat - božské"

Vítejte v Praze kacířské!

Zastavení 1.

Spálená 53

Záhadná kniha ožívá...

„Svět je velkou hazardní hrou, vesmírnou ruletou, a každý z nás je gambler s prchavou štěstěnou. ... Točí se ruleta ... Děj se vůle Tvá!“
(Joe, kniha V, žalm 004:4)

Naším startovním polem je kultovní Knihkupectví Spálená 53.
Vaším úkolem bude s pomocí indicií získat číselný kód, který vás opravňuje k získání odměny. Pro svou pouť budete potřebovat cosi, co získáte prolistováním knihy Kacířův kancionál. Nenajdete-li to sami, pomůže vám personál knihkupectví. Zároveň si zaznamenáte svou první číselnou indicii. Bude jí číslo popisné domu, v němž se knihkupectví nachází. S první indicií a získanou „relikvií“ v ruce se pak můžete směle vydat na cestu Prahou po stopách jednoho z protagonistů knihy Kacířův kancionál – kazatele a oficiálně uznaného kacíře Jana z Husi. Jakým směrem se vydáte, není rozhodující. Místa na trase můžete navštívit v jakémkoli pořadí. My je představíme postupně tak, jak vstupovala do života Mistra Jana.

Naše putování začíná a končí v místě, které by v době, v níž žil nejznámější český kacíř a hlavní protagonista našeho příběhu, bylo trnem v oku všem oficiálním autoritám – světským i církevním. V knihkupectví. Vzdělání bylo po staletí doménou církve a nejbohatší šlechty, a církev, vědoma si síly vědění a informací, činila všechno proto, aby zamezila šíření vzdělání mezi prostý lid, ať už to bylo lpěním na latině jako vzdělávacím jazyce, anebo tím, že si po staletí chránila svůj vzdělávací monopol, případně v dobách inkvizice pálením „kacířských“ knih, které se pak v historii v mnoha obměnách opakovalo jako tragické memento ještě nesčetněkrát. Kdo ví, zda požár, který vypukl na místě našeho prvního zastavení v roce 1506 a zcela zničil dům nacházející se v místě dnešního knihkupectví i celou ulici, která pak podle této události byla pojmenována „Spálená“, nesouvisel s tím, že v domě žil písař. Vždyť ti, kdo mají přístup k peru či knize mají v rukou mocnou zbraň...

GPS: 50.0818558 N, 14.4192047 E
Adresa: Spálená 53, Praha 1

Zastavení 2.

Křížovnické náměstí

Že v Praze je blaze, se vědělo už ve středověku. Doslechli se to i v jižních Čechách, a tak se šestnáctiletý Jan z Husi vydává na cestu za poznáním a společenským uznáním do matičky Prahy, ničeho zlého netuše.

„Letíme dál, letíme výš, letíme výš nad zemskou tíž a po nás zůstává peklo na zemi. Zvedáme kotvy, letíme dál!“
(Joe, kniha V, žalm 004:3)

Naše zastavení nás vede na pražské Křížovnické náměstí, na němž se nachází socha zobrazující „artistickou fakultu“ Univerzity Karlovy, kterou Jan Hus po příchodu do Prahy studoval.
Artistická fakulta neboli fakulta svobodných umění byla běžnou součástí středověkých univerzit. Šlo o cosi jako přípravku pro další studium na teologických, právnických a lékařských fakultách. Artistické fakulty na univerzitách existovaly až do poloviny 19. století. Další indicií je číslo, které získáte, uhodnete-li správně počet mužských postav na soše, která Křížovnickému náměstí vévodí.

Jan Hus pocházel z chudé poddanské rodiny. Evangelium začal studovat zřejmě na jedné z tehdy hojných farních škol, kde učení spočívalo v nekritickém memorování postulátů církevní doktríny. Studium vnímal především jako prostředek k lepšímu živobytí a společenskému uznání. Bližší vztah k náboženství tehdy ještě neměl. Přesto se v 16-ti letech na pozvání svého přítele Křišťana z Prachatic vydal do Prahy studovat na Karlovu univerzitu na kněze. Aby si vydělal na živobytí, zpíval Hus v církevním chóru a posluhoval v rodinách profesorů. Byl také hudebně nadaný, a tak upravoval náboženské písně tak, aby se lidem dobře zpívaly. Teprve v prostředí, ve kterém se pohyboval, pocítil kněžský stav jako své poslání a obrátil se k hluboké víře. Začal hledat skutečnou lásku a pravdu schopné vést k naplnění lidských životů i proměně lidského charakteru.

V roce 1393 získal Jan Hus na artistické fakultě Univerzity Karlovy hodnost bakaláře. O tři roky později získal titul mistra svobodných umění a ve stejném roce ještě bakalářský titul na bohoslovecké fakultě. O dva roky později, v roce 1398, získal magisterský titul magister regens opravňující držitele učit. Stal se tak plnoprávným členem akademické obce, mohl přednášet, vést disputace i připravovat studenty na promoce.

Na podzim roku 1401 byl Jan Hus zvolen děkanem artistické fakulty na zimní semestr 1401–1402 a v roce 1409 se stal dokonce rektorem univerzity poté, co v důsledku tzv. Dekretu kutnohorského, který výrazně posílil český vliv na univerzitě v neprospěch cizinců, většina učitelů a žáků univerzity odešla do zahraničí.

O Křížovnickém náměstí:
Křížovnické náměstí patří k nejmenším náměstím v Praze. Díky své poloze na dosah Karlova mostu je zároveň jedním z nejnavštěvovanějších. Ve středověku zde protékalo rameno Vltavy oddělující Křížovnický ostrov. Ten byl stejně jako náměstí pojmenován podle kláštera rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou stojícího na severní straně náměstí, který stojí zčásti i na Křížovnickém ostrově. Nárožní výstupek budovy konventu kláštera řádu křížovníků obsahuje zdivo mostní věže zaniklého Juditina mostu, který byl nejstarším kamenným mostem ve střední Evropě. (Kromě Juditina mostu v Praze byly ve středověku kamenné mosty už pouze v Řezně a v Drážďanech.) Úzká část náměstí podél budovy kláštera je snížena, protože ji nese původní zachovalý oblouk Juditina mostu. Nultý oblouk mostu je stále viditelný, zbývající oblouky byly zakryty při přestavbě do nynější podoby, která pochází z revolučního roku 1848. Východní stranu náměstí tvoří průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora. Ten je součástí areálu Klementina. Naproti vstupu do Klementina můžete vidět sloup s korintskou hlavicí a se sochou svatého Václava zvaný „vinařský“. Podle legendy totiž světec vlastnoručně okopával a sklízel vinnou révu, ze které lisoval mešní víno. Zda jej však požíval pouze při mši, nikdo potvrdit nemůže. I svatí nepochybně občas rádi zhřeší.


GPS: 50.0862522 N, 14.4137514 E
Adresa: Křížovnické náměstí, Praha - Staré město

Zastavení 3.

Bývalý kostel sv. Michala

Jan Hus je vysvěcen na kněze a stává se kazatelem. Poznává nezkrotnou sílu slova schopnou zároveň ničit i tvořit.

„Mám ďábelsky geniální plán na převrat epochální a může mě stát krk, což se mi líbí.“
(Joe, kniha VII, žalm 010:12)

V místě, kde se dříve nacházel kostel sv. Michala, v němž mladý Jan Hus kázal, hledáme němého svědka nešetrných architektonických zásahů, které znamenaly zkázu kostela. Naší další číselnou indicií je hodnota nosnosti výtahu. Najdete ji na jedné z plechových cedulek v okolním zdivu.

Už během svého působení na univerzitě se Jan Hus věnoval i dráze duchovního. Poté, co byl v roce 1400 vysvěcen na kněze, působil jako kazatel v kostele sv. Michala, který je cílem tohoto zastavení. Kostel byl významným centrem husitství i poté, co byl mistr Jan exkomunikován, odsouzen kostnickým koncilem a upálen jako kacíř.

Mistr Jan se ve svých kázáních často inspiroval myšlenkami Johna Wicliffa, anglického filozofa a novoplatónského realisty, který byl už coby teolog na Oxfordské univerzitě propagátorem reforem římskokatolické církve. Velká část Wicleffova učení byla církví oficiálně odsouzena jako kacířství. Hus byl ale Wicleffovým učením okouzlen natolik, že se po jeho vzoru stal jedním z prvních církevních reformátorů, aby tak o bezmála sto let předběhl své následovníky – známé reformátory Luthera, Kalvína, Zwingliho a další. K Husovu odkazu se hlásili husité a pozdější další reformátorské protestantské církve. Husité v té době tvořili naprostou většinu české populace, takže když se následně situace vyhrotila a husité vytvořili ozbrojenou sílu, dokázali porazit i několik křížových výprav vedených proti nim během čtvrtstoletí tzv. Husitských válek v letech 1419 – 1434. Ještě o sto let později tvořilo přes 90 % českých zemí nekatolické obyvatelstvo, jehož nezanedbatelná část stále vyznávala učení Jana Husa a jeho následovníků.

O kostele sv. Michala:
Kostel ve středověku a renesanci sloužil jako městský kostel. Patronátní právo k němu měli čeští králové. Později je převzala královna Eliška Přemyslovna, manželka Jana Lucemburského. Roku 1380 působilo v při kostele 11 kněží, kteří zároveň vykonávali funkci učitelů ve farní škole. Asi od roku 1402 zde kázal Mistr Jan Hus a na svatomichalské faře se odehrávaly disputace univerzitních mistrů. To, že kostel patřil spolu s Betlémskou kaplí k významným husitským svatyním, dokládá i fakt, že zde 15. března 1411 jako v jednom z mála kostelů nebyla vyhlášena klatba nad Janem Husem a od roku 1414 zde byla podávána Svátost oltářní pod obojí způsobou. Od roku 1406 zde kázal mistr Křišťan z Prachatic. Jeho nástupcem se stal Mistr Petr z Mladoňovic, který byl v roce 1438 rektorem pražské univerzity. V roce 1621 z kostela odešel poslední nekatolický farář. O pět let později, v roce 1626, daroval císař Ferdinand II. kostel sv. Michaela s farou a školou servitům. Společně s budovami od něj dostali také 500 zlatých na vybudování kláštera. Ten se začal stavět roku 1640 jako čtyřkřídlá budova sestávající ze čtyř domů – domu U oslů, domu U zlaté studnice, fary a školy. Zpočátku byl klášter určen pro 20 řeholníků. Císař Ferdinand III. věnoval klášteru 1000 kop míšeňských na postavení nového hlavního oltáře. Na tomto oltáři byl později umístěn obraz Petra Brandla, zobrazující boj dobrých a padlých andělů. Součástí oltáře byly zřejmě také Bendlovy sochy Anděla Strážného a Archanděla Rafaela. Původně románský, později goticky a nakonec barokně přestavěný kostel byl zrušen v době josefinských reforem spolu s přilehlým klášterem servitů. Po zrušení kostela a kláštera 23. června 1786 se budovy dostaly do držení Náboženského fondu, který je i s většinou mobiliáře postupně rozprodal do jiných kostelů po celém Českém království. Kdysi významný a mimořádně působivý objekt kostela byl v letech 1996–1998 podroben problematické rekonstrukci, která objekt přizpůsobila novému využití. Pod názvem St. Michael´s Mystery se zde skrývala kýčovitá show, která měla turistům „stravitelnou“ formou přiblížit české dějiny. Tento nevkusný zásah a přeměna kostela na turistickou atrakci znesvětily posvátný prostor někdejšího kostela. Nedostatek piety při nakládání s lidskými ostatky, řada sporných zásahů do historických konstrukcí, podkrovní restaurace či plátno kina na místě oltáře – to je jen několik z mnoha důvodů, proč je osud kostela sv. Michala jedním z nejsmutnějších případů necitlivého přístupu k památkovému dědictví v naší moderní historii.

GPS: 50.0862717 N, 14.4202678 E
Adresa: Michalská 29, Praha 1

Zastavení 4.

Karolinum

Mistr Jan souhrou okolností z vyšší moci chtě-nechtě rektorem se stává.

„Jsi doufám rád, dík tvému přičinění, skončím i já ve věčném zatracení. Hvězdy jsou vysoko a nebe ještě výš, a někdo se ti tam chechtá, ty to neslyšíš.“
(Joe, kniha VIII, žalm 013:11)

V rozsáhlém komplexu Karolina, které bylo Husovou alma mater a kde působil jako děkan a později rektor, hledáme prostranství s kašnou se sochami dvouocasých lvů. Počet zvířat trůnících po obvodu kašny je naší další indicií.

Další zastávka nás přivádí na univerzitní neboli Karlovu kolej – Collegium Carolinum, která odvozuje své jméno od svého zakladatele a zakladatele pražské univerzity, kde byl Jan Hus učitelem a později také rektorem. Umožnila to zejména tehdejší politické situace. Západní církev se nacházela v období dvojpapežství. Rozkol v církvi měl být odstraněn volbou nového papeže na koncilu v Pise. Koncil měl mimo jiné potvrdit nárok krále Václava IV. na titul římského krále, jehož byl předtím v roce 1400 zbaven kurfiřty. Jeden ze dvou tehdejších papežů, papež Bonifác IX., Václavův nárok na titul podporoval. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc a římský král Ruprecht Falcký však podporovali druhého papeže, Řehoře XII. Za této situace se král Václav IV. obrátil na univerzitu, a aby získal její podporu, změnil poměr hlasů z původních tří pro cizince na univerzitě proti jednomu českému ve prospěch Čechů, kteří tak získali 3 hlasy proti jedinému hlasu, který zůstal cizincům. Tento akt je znám jako Dekret kutnohorský a datuje se rokem 1409. Sporným dekretem se tak český král Václav IV. paradoxně zasloužil nejen o šíření vzdělanosti po celé Evropě, ale také o to, že se Čech Jan Hus – církví oficiálně nikdy neuznaný reformátor upálený jako kacíř – stal rektorem Karlovy univerzity. Po Dekretu kutnohorském totiž univerzitu opustili cizí studenti a učitelé podporující papeže Řehoře XII., kteří se přesunuli do Lipska a dalších evropských měst, aby tam založili novou univerzitu. Nebylo to v české historii zdaleka naposledy, co se Češi uzavřeli světu, aniž by si uvědomili negativní dopady izolace pro sebe sama.

O Karolinu:
Karolinum je nejstarší univerzitní kolejí ve střední Evropě. Vznikla rozšířením a úpravami rozlehlého Rotlevova paláce. Johlin Rotlev byl královským mincmistrem a bankéřem v Kutné Hoře, kterému palác s kaplí původně patřil. V roce 1383 jej ale prodal králi Václavu IV., aby zachránil syna před trestem smrti, který mu hrozil za tasení meče při soudním jednání. Král pak palác věnoval univerzitní koleji. Karolinum bylo několikrát přestavováno: poprvé v letech 1383–1386 pro účely univerzity, podruhé pro účely jezuitské právnické fakulty, dále pak v období baroka či ve 20. století. V době po bitvě na Bílé hoře bylo sídlem právnické a lékařské fakulty, za první republiky zde sídlila Německá univerzita v Praze. V současnosti je Karolinum sídlem rektora a centrálních institucí Univerzity Karlovy, zasedá zde akademický senát a aula slouží ke slavnostním a reprezentačním účelům. Socha Mistra Jana Husa, oplocení a stožáry u hlavní budovy Karolina jsou chráněny jako kulturní památka.

GPS: 50.0862378 N, 14.4233122 E
Adresa: Ovocný trh 3, Praha 1

Zastavení 5.

Husova ulice

Cesta osudu vede Mistra Jana neomylně na místo činu.

„Přišel čas, kdy je třeba zvýšit hlas, i kdyby nám to všem mělo srazit vaz.“
(Joe, Kniha VII, žalm 010:5)

Asi 300 m dlouhá Husova ulice prochází napříč Starým Městem a vede nás k místu příštího zastavení – k Betlémské kapli. Ještě předtím se tu ale trochu zdržíme, abychom našli další indicii. Tou je číslo popisné domu, který je označen jako sídlo Farního úřadu u sv. Jiljí u Dominikánů.
Zdálo by se, že Husova ulice není s životem našeho hrdinného národního kacíře spojena jinak než názvem, ale není tomu tak. Její dlažby se dotkla noha nejednoho kacíře, ať už samotného Mistra Jana, jeho následovníka Jeronýma Pražského, Jana Želivského či nesčetných bezejmenných kacířů, kteří tudy procházeli k Betlémské kapli, aby tam sledovali mistrovo kázání.

O Husově ulici:
První prokazatelné zmínky o této ulici pocházejí z doby před více než tisíci lety. Husova ulice je tak jednou z nejstarších pražských ulic. Už v raném středověku tudy vedla cesta spojující Vyšehrad s Pražským hradem. Ulice proto byla původně nazývána Vyšehradská, později ve 14. - 16. století také U sv. Jiljí a v 17. století už byla ulicí Dominikánskou – podle dominikánského kláštera, který zde byl postaven v roce 1626. Poměrně dlouhou dobu byla ulicí s největší hustotou kostelů v Praze. Dnešní název získala až v roce 1870 – v období silného národního obrozeneckého hnutí – na počest církevního reformátora Jana Husa.
V Husově ulici najdeme údajně nejstarší dochovaný patník v Praze. Chrání roh domu při vstupu do ulice od Perštýna – původně proto, aby jej nepoškodily vozy odbočující zde s těžkými náklady.
S ulicí je spjato i několik velmi slavných jmen: U sv. Jiljí sloužil Jan Nepomucký aneb Johánek z Pomuka, generální vikář pražského arcibiskupa, později uctívaný jako svatý Jan Nepomucký, mučedník katolické církve a jeden z českých zemských patronů, či Jan Milíč z Kroměříže - původně notář české královské kanceláře, později populární pražský kazatel, který je pokládán za největšího českého reformního kazatele 14. století, tedy de facto Husova předchůdce a adepta na kacířský post. Jan Nepomucký je znám podle legendy jako svatý, který si svou mučednickou smrt zasloužil tím, že odmítal prozradit zpovědní tajemství královny Žofie. Skutečným důvodem jeho smrti však byl spor o jmenování biskupa po smrti opata kláštera v Kladrubech, kdy Nepomucký měl potvrdit pravost jmenovacího dekretu králem prosazovaného biskupa. Král se tehdy snažil oslabit arcibiskupskou moc jmenováním sobě věrného biskupa. Vikář Jan Nepomucký o jmenovací listině věděl, proto byl zajat, mučen a při mučení zemřel. Následně byl svržen do Vltavy. Jak vidno, intriky, touha po moci a podvody s ní spojené nejsou vlastní pouze naší době, existovaly odedávna, stejně jako doboví svatí, kteří se stávají jejich oběťmi a vstupují do historie jako mučedníci a hrdinové. Nejinak tomu bylo i v Husově případě.
V nynější Husově ulici také na přelomu 18. a 19. století žil a zemřel zakladatel slavného Krameriova nakladatelství Václav Matěj Kramerius, jemuž je věnována pamětní deska na domě č.p. 232.
Projděme kolem domu U Modrého hroznu, U Tří divokých kachen, kolem Paláce U Beránka, Jezuitského dvora, Paláce Hochbergů z Hennersdorfu, kolem Svatováclavského semináře, Domu U Sladkých či u Zeleného hroznu a vydejme se po stopách Husových přívrženců k místu dalšího zastavení – k Betlémské kapli.

GPS: 50.0853103 N, 14.4183778 E
Adresa: Husova ul., Praha 1

Zastavení 6.

Betlémská kaple

Mistr Jan bratrům o morálce káže a sám se na šikmé ploše ocitá.

„Je čas nízkých pudů a šmíry a kýčů. Padá tma a já oheň zakládám.“
(Joe, kniha VII, žalm 010:2)


Na místě, odkud se Husova kázání šířila mezi lid a které je s Mistrem Janem spojeno víc než kterékoli jiné v Praze, hledáme další číselnou indicii. Pomůže nám k ní detail, kterým architekt Jaroslav Fragner opatřil nejznámější z budov na Betlémském náměstí. Sestává z několika částí, které tvoří jeden celek. Autor do něj zvěčnil nápis „Za pravdu“. Naší indicií je počet fragmentů tohoto celku.

Jan Hus byl do Betlémské kaple povolán 14. března roku 1402, protože si svými kázáními získal značnou oblibu mezi lidem i mezi reformně smýšlejícími představiteli kléru. V Betlémské kapli pak působil i jako správce. V kázáních se jako mnozí jiní duchovní v té době věnoval i kritice církve a nabádal k její reformě. Inspiroval se učením Johna Wycliffa, jehož se církev svatá bála jako čert kříže.

České země přešly po koncilu v Pise pod obedienci papeže Alexandra V. Díky posílení českého vlivu ve všech významných institucích sílilo také proreformní hnutí v církvi. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc se marně snažil potlačit pronikání „wicleffských bludů“, protože čeští mistři a reformační hnutí se opírali o královu podporu. Arcibiskup se proto obrátil na papeže Alexandra V., který zakázal Wicleffovy spisy a kázání na soukromých místech. To bylo namířeno především proti Husovu kázání v Betlémské kapli. Arcibiskup pak osobně 16. července 1410 nařídil spálit Wicleffovy knihy a o dva dny později Husa uvrhl do klatby. Tím si proti sobě poštval nejen Husovy stoupence, ale i samotného krále Václava IV.

Ve svých náboženských traktátech kritizoval Jan Hus mravní úpadek katolické církve a vyzýval církev k pokoře a skromnosti, kázal proti okázalosti a odpustkům, čili odpuštění hříchu za materiální úplatu, které tehdejší katolická církev oficiálně umožňovala. V různých obměnách, ostatně, odpustky hojně využívají vládnoucí „elity“ po celém světě dodnes. Jen jejich kritika se ozývá čím dál slaběji a velmi zřídka. Hus se zároveň zasazoval o svobodné kázání, když trval na tom, že z Bible může veřejně a bez předchozího schválení církve kázat i laik. Svým odvoláním se na zprávy z evangelií a na to, že Ježíš evangelizaci svým následovníkům přímo nařídil, zpochybnil Hus církevní doktrínu a zásadně porušil kněžskou disciplínu. Hus byl však církvi trnem v oku i tím, že podporoval překládání Bible do jazyka prostého lidu. Trval na tom, že číst Bibli ve srozumitelném jazyce mají právo všichni lidé,. Věděl, že autorita církve žijící v rozporu s Písmem svatým nemůže obstát, pokud bude mít lid k Bibli snazší přístup. Právě podpora církví neautorizované veřejné evangelizace a překladů Bible do srozumitelné češtiny a němčiny se stala klíčovou pro pozdější Husův rozkol s církví.

Jan Hus se proti rozhodnutí o spálení Wicleffových spisů odvolal k soudu Apoštolského stolce, na vyzvání kardinála soudce se však k papežskému soudu v Boloni osobně nedostavil. Proto na něj byla pro vyhýbání se soudu vydána v únoru 1411 klatba. Hus však pokračoval v kázáních i ve Wicleffově obhajobě, zčásti díky tomu, že měl na své straně krále Václava IV. Spor se přiostřoval, když Hus vystoupil proti vyhlášení křížové výpravy roku 1412 proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež Jan XXIII. vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů proti králi zúčastní. Jan Hus napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem. Následovaly lidové bouře, které znepokojily i krále Václava IV. Ten se poté rozhodl, že už Jana Husa nebude dál podporovat. Děkan teologické fakulty Štěpán z Pálče pak odsoudil 45 Wicleffových článků a byl vydán zákaz je šířit.

Papež Jan XXIII. vyhlásil na Jana Husa a na ty, kdo se s ním stýkali, v říjnu 1412 papežskou klatbu. Byly zakázány církevní úkony ve všech místech Husova pobytu. Bylo nařízeno Husa zajmout a soudit podle církevních zákonů a zbořit Betlémskou kapli. V tomto okamžiku se Jan Hus od papeže odvolal ke Kristu jako „nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, byly zakázány bohoslužby. Tažením proti odpustkům navíc Jan Hus ztratil i podporu královského dvora. Uchýlil se na venkov, kde pak prožil své klíčové vnitřní obrácení. Šlo o období hlubokého rozjímání nad Písmem a veřejného kázání v duchu prvních apoštolů, tedy nikoli v chrámech, ale na ulici mezi lidmi. V té době Hus napsal své stěžejní dílo De ecclesia, v němž zcela otevřeně v duchu Wicleffa kritizoval církev.

Pražská teologická fakulta odsoudila Husa jako bludaře roku 1413, vytýkala mu body v nauce o svátostech, svatých a odpustcích, vzpírání se autoritě církve, proti níž staví osobní výklad Písma svatého. Obvinila ho ze vzpírání se poddanosti vůči papeži, biskupům a kněžím. Až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil, který měl mimo jiné převzít nedořešený Husův případ, žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci. Kostnický koncil svolaný papežem na naléhání krále Zikmunda měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev a skoncovat s kacířstvím. Proces s Janem Husem byl jen jedním z bodů koncilu. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října 1414 vydal na koncil v domnění, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře. Neuvědomil si však, že s ním byl v Kostnici od počátku veden právní proces. Glejt, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund, nezaručoval Husovi nic víc než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice. Církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci.

Do Kostnice Hus dorazil 3. Listopadu 1414. Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že Jan Hus chce uprchnout. Proto byl následujícího dne pod záminkou rozhovoru s kardinály přiveden do paláce, kde pobýval i Jan XXIII., a kde se svým souhlasem zůstal. Husův žalobce Michal de Causis obvinil Husa z osmi bludů. 4. prosince byla jmenována vyšetřovací komise a už o dva dny později byl Jan Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, moravští přední pánové proto u Zikmunda intervenovali.

Komise několikrát žádala Husa, aby se podrobil rozsudku mistrů, ale on se chtěl zodpovídat jedině církevnímu sněmu. Při vyšetřování se nepřiznal k žádnému z Wicleffových názorů. Byl proto tázán, proč sepsal komentář k bule Jana XXIII., která Wicleffovy názory odsoudila. Hus pak označil za autora komentáře Jana z Jesenice, což pobouřilo Jana z Chlumu, který Husa obvinil, že odstupuje od pravdy a že se bojí smrti. Jan Hus poté onemocněl, jednání bylo přerušeno, avšak za Husa vypovídali pod přísahou pražští i jiní vyučující.

Král Zikmund po svém příjezdu do Kostnice 25. prosince žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Janu Husovi bude zajištěno veřejné slyšení. Zároveň mu byla změněna vazba a byl přemístěn do mírnějšího vězení v Dominikánském klášteře.

Ve vězení Hus složil několik spisů, O pokání, O milování Boha, O třech nepřátelích člověka, O smrtelném hříchu, O přikázání Páně a modlitbě, O manželství a O svátosti oltářní. Také psal zašifrované dopisy těm, kteří ho provázeli na koncil. Šifra spočívala v tom, že Hus přeměňoval samohlásky na písmena, která v abecedě následují po nich. Dostával zde i dopisy z Čech a byly mu umožněny návštěvy. 21. ledna dorazil na koncil Jean Gerson se svým soupisem dvaceti Husových bludných článků. Ty Jan Hus označil za lživé.

V březnu 1415 se začaly události koncilu vyvíjet velmi dramaticky. 2. března papež Jan XXIII. pod nátlakem prohlásil, že je ochoten abdikovat, učiní-li to i Řehoř XII. a Benedikt XIII. V noci z 20. na 21. března však prchl v přestrojení za pacholka z Kostnice do Laufenburgu, kde 30. března odvolal svůj slib abdikace. Hrozilo, že se koncil rozejde. V nastalém zmatku se všichni přestali o Husovu kauzu zajímat, přesto dal kostnický biskup Otto Jana Husa převézt na svůj hrad v Gottliebenu.

6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem Haec Sancta. Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto byl zatčen, byla proti němu shromážděna obvinění. Poté koncil prohlásil, že jakmile bude papež sesazen, nikdo bez svolení koncilu nesmí přistoupit k volbě nového papeže, načež Jana XXIII. sesadil.

Nyní mohl proces s Husem pokračovat. Jan Hus si připravil řeč ke koncilu, tzv. Řeč o míru (Sermo de pace). Koncil však namísto disputace s ním rozhodoval, zda Husovy nauky souhlasí s naukou římskokatolické církve, či nikoli. Husova pozice byla ztížena tím, že když se nedostavil k soudu v předchozím procesu u papežské kurie, byl označen za tvrdošíjného a heretika, a protože se jeho obvinění týkala víry, neměl právo odvolání ani právo být hájen advokátem.

Podle očitých svědků jednal předsedající koncilu, kardinál Petr z Ailly, s Husem poměrně mírně. Přítomní se shodovali na tom, že Husovy předkládané články vyznívaly lépe vytrženy z kontextu než v souvislostech. Hus však po Petrovi z Ailly žádal, aby mu dokázal, že jeho články jsou bludné. To bylo vyloženo jako vzpírání se autoritě koncilu, a proto byla žádost zamítnuta a Jan Hus se měl bludných článků zříci. On však žádal, že chce být poučen o opaku, než odvolá. Nakonec odvolat odmítl. Král Zikmund údajně po slyšení kardinály vybízel, aby Husa upálili nebo s ním nějak naložili, ale aby nedopustili jeho návrat do Čech.

Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá, a 18. června mu předložili zúžený seznam článků, které měl odvolat. To Hus odmítl. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení a Husovo učení bylo zavrženo. Jan Hus se odmítl podrobit autoritě koncilu, odmítl nabízenou formu odvolání a předložil vlastní, která nebyla přijata.

Ještě téhož dne přátelům, kteří se jej ještě snažili přesvědčit, odpověděl, že by byl ochoten pokorně odvolat, kdyby se cítil vinný, ale že žádá důkaz z Písma. Sněm tak vyčerpal možnosti, jak odvrátit Husa od trestů předepsaných právem, a jednal s ním dál podle církevních zákonů jako se zatvrzelým kacířem.

Hus byl uvržen do vlhkého studeného vězení v dominikánském klášteře u jezera, takže se těžce rozstonal. Teprve na osobní přímluvu krále Zikmunda byl přenesen do slušnější cely a byla mu poskytnuta lékařská pomoc. Jeho průvodci podplatili stráže a dosáhli toho, že Hus mohl ze žaláře posílat listiny.

6. července 1415 se konalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky označeny za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.

Jan Hus byl obviněn z šíření Wicleffových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, z učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Byl proveden obřad zbavení kněžského úřadu, zbavení všech duchovenských práv, narušení tonzury a nasazení kacířské čepice.

Takto ustrojený mistr byl veden k popravišti. Cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídl Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl, údajně se slovy: „Bůh jest mi svědek, že to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, jsem ani neučil, ani nekázal, nýbrž předním úmyslem mého kázání anem jiných mých skutků neb písem bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchu. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem učil, psal a kázal, ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“

Hranice byla zapálena, po upálení pak i s ostatky vhozena do řeky Rýna, aby si Husovi přívrženci neudělali z hrobu poutní místo.

O Betlémské kapli:
Betlémskou kapli, místo spjaté s počátky českého reformního hnutí, založili v r. 1391 pražští měšťané kramář Jan Kříž a dvořan Hanuš z Mihlheimu. V zakládací listině z 24. 5. 1391 oba dárci výslovně ustanovili, že kaple má sloužit pro kázání v českém jazyce. Na výstavbu kaple věnoval kramář Kříž zahradu o cca 800 m2 se studnou a s podsklepeným domkem dříve užívaným jako sladovna, ze které se stal dům kazatele a správce. Přední část svého domu směřující do Dominikánské ulice, nyní Husovy, věnoval kramář Kříž na založení studentské koleje zvané Nazaret.

Betlémská kaple nikdy nebyla farním kostelem. I přes její rozlehlost byla vždy označována jen jako kaple. Mimořádná je právě tím, že byla největším zastřešeným shromaždištěm lidí v Praze. Vešly se do ní až 3 tisíce osob. V době působení Mistra Jana zde byly veřejně hlásány myšlenky, které do té doby mohly být předmětem pouze vědeckých debat na půdě Karlovy univerzity. Jan Hus ve svých kázáních navazoval na svého předchůdce Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova a anglického reformátora Johna Wicleffa. Kázání byla velmi populární. Některých se účastnila i královna Žofie, manželka krále Václava IV. Hus působil v Betlémské kapli až do roku 1412, kdy musel Prahu opustit. Husův nástupce – Jakoubek ze Stříbra, roku 1414 zavedl přijímání podobojí nejprve v kostele U Martina ve zdi a následně v Betlémské kapli, kde se praktikovalo až do roku 1622. Tehdy univerzita předala Betlémskou kapli jezuitům, kteří zde obnovili katolickou bohoslužbu a když byl jezuitský řád v roce 1773 zrušen, přešla Betlémská kaple do majetku státu.

O deset let později se stala na krátkou dobu filiálním kostelem sv. Jiljí. Ve svatováclavském semináři, který budoval jezuitský řád, byla zřízena roku 1786 inženýrská škola – 1. Vysoké učení technické. Ing. František Herget, který školu řídil, byl pověřen průzkumem stavby kaple. Bylo zjištěno, že kaple má nebezpečné trhliny a klenba hrozí zřícením. 19. století započatou zkázu kaple dokončilo. Na místě Betlémské kaple byl postaven obytný nájemní dům, který zde stál až do roku 1949. V roce 1948 bylo vládou přijato rozhodnutí obnovit Betlémskou kapli s využitím všech zachovaných částí a na základě rytin zobrazujících její podobu v průběhu staletí. Obnovená Betlémská kaple byla dokončena v roce 1954 podle projektu prof. ing. architekta Jaroslava Fragnera a téhož roku byla zpřístupněna. V roce 1993 se stala slavnostní aulou ČVUT, které o kapli pečuje dodnes. Konají se zde promoce VŠCHT, ČVUT, UJAK a Unicorn College, jednou ročně také ekumenické shromáždění v den upálení Mistra Jana.

Vnitřní prostory kaple i po staletích ohromí svou rozlehlostí stejně jako nástěnnými vyobrazeními Mistra Jana, krále Zikmunda, papeže či námětů z Velislavovy bible nebo fragmentů písní z Jistebnického kancionálu. Vzácnou památkou je fragment z roku 1412 – nápis De sex erroribus (O šesti bludech) z díla Jana Husa. Z kazatelny, kde po deset let kázal Mistr Jan, o více než sto let později (v roce 1521) promlouval k davu i německý reformátor Tomas Münzer.

Betlémská kaple je zasvěcena památce betlémských nemluvňátek.

GPS: 50.0842975 N, 14.4174692 E
Adresa: Betlémské náměstí 4, Praha 1

Zastavení 7.

Řeznická ulice

Zatímco se církevní koncil v Kostnici hádá, který papež je nejpapežštější, Husovi jde o kejhák. Na pomoc mu spěchá Mistr Jeroným Pražský, avšak namísto toho sám po vzoru Husově co pochodeň na hranici vzplane. Inu, po všechny věky nemnoho jest statečných před soudem vrchnosti či kléru.

„Smrt má kouzlo nechtěného, dáš za ni všechno, co máš. Ochraň nás od všeho zlého, a sám se nedočkáš.“
(Joe, kniha VII., žalm 7:1)

Další zastavení nás přivádí do Řeznické ulice – do místa, kde najdeme pamětní desku Husova následníka a dalšího českého kacíře Jeronýma Pražského. Ten byl kostnickým koncilem odsouzen k smrti upálením bezmála rok poté, co se statečně vydal do Kostnice za obhajobou Mistra Jana. Pamětní deska obsahuje datum smrti mistra Jeronýma. Sečteme-li všechny číslice tohoto data, získáme další potřebnou číselnou indicii.

U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení Mistra Jana hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tedy vůči koncilu. Převládlo mínění, že byl Hus odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků. Dne 2. září 1415 byl koncilu v Kostnici odeslán protestní list opatřený 452 pečetěmi českých a moravských šlechticů. 11. září pak i pražská univerzita vydala osvědčení o bezúhonnosti a pravověrnosti Jana Husa.

Mezitím ale doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, aby Husa hájil. Sám Jan Hus jej měl k rychlému odchodu, protože chápal, že je Jeroným v ohrožení. Jeroným se dal na útěk, ale byl dopaden nedaleko českých hranic a dopraven do Kostnice. Tam pod nátlakem uznal Wicleffovo i Husovo odsouzení, aby si zachránil život. Nebyl však propuštěn s podezřením, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Wicleffovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „dobrého a svatého muže“, zřekl. 30. května 1416 byl sám odsouzen a upálen tamtéž co rok předtím Mistr Jan.

Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Záhy se začaly objevovat nejrůznější texty, popisující činy, myšlenky i smrt obou odsouzených. Sloužily mimo jiné i liturgickým účelům. Památka Jana Husa byla slavena již při prvním výročí jeho upálení v roce 1416, čerstvě po upálení Jeronýma Pražského. Současně však došlo i k šíření negativních zpráv popisujících Jana Husa jako zatvrzelého kacíře, který se odmítl vzdát svých bludů a byl spravedlivě odsouzen. Součástí bylo i varování před šířením jeho spisů. V Čechách se postupně rozvinula úcta k Husovi jako svatému mučedníkovi víry, která v různých podobách trvala až do porážky stavovského povstání v roce 1620.

O Jeronýmu Pražském
Jeroným Pražský byl český filozof, teolog a kazatel vystudovaný v Oxfordu. Byl mistrem čtyř evropských univerzit včetně pražské, kde se seznámil s Janem Husem. Byl jeho chráněncem a přítelem, stejně jako on byl obdivovatelem Johna Wicleffa, kázal proti modloslužebnictví. Byl zastáncem realismu. Na rozdíl od mistra Jana si užíval světského života, miloval ženy a humor, díky kterému byla jeho kázání nesmírně oblíbena.

Jeroným Pražský pocházel z Nového Města pražského. Při svých studiích na pražské univerzitě se seznámil s Janem Husem. V roce 1398 ukončil studium s titulem bakalář a odjel studovat do Oxfordu, kde se naučil plynně anglicky a seznámil se blíže s učením anglického reformátora Johna Wicleffa. Po skončení studia přivezl do Prahy Wicleffovy spisy - opisy Dialogu a Trialogu.

V roce 1402 byl v Praze vysvěcen na nižšího kněze. Hodně cestoval, mimo jiné i do Palestiny a Jeruzaléma. Roku 1404 nastoupil na Pařížskou Sorbonnu, jež ovšem nebyla nakloněna reformním názorům, takže ji Jeroným Pražský po svých disputacích už v zimním semestru 1405-06 raději opustil. Na Sorbonně se ale seznámil s celým Platónovým dílem, které silně ovlivnilo jeho filozofický realismus. Po krátkém pobytu na univerzitě v Kolíně odplul do Heidelbergu, kde byl přijat za mistra 7. 4. 1406. Zde svými výroky urazil převládající nominalisty a byl suspendován ze všech akademických aktů. Jeho protest a činnost způsobily studentské bouře a rozkol na univerzitě. Poté na něj byla podána žaloba u wormského biskupa Matouše z Krakova, takže raději utekl do Prahy. Právě z prostředí Heidelberské univerzity později vzešlo doporučení k papežské kurii k obžalobě pražských reformistů z kacířství.

Od roku 1407 působil Jeroným Pražský na pražské univerzitě. Zde se zasazoval o zvýšení vlivu českého národa, jak na univerzitě samotné, kde měl český univerzitní národ jeden hlas ze čtyř (dva měly národy „německé“ – saský a bavorský a jeden národ „polský“) a byl tak stále více vytlačován nominalistickými mistry ostatních národů do pozadí, tak i v městských radách Nového Města pražského a Starého Města pražského. Spolu s Husem měl vliv na zvrácení poměrů v městských radách ve prospěch Čechů. Jeroným, díky svým schopnostem a kontaktům na královský dvůr (pocházel z dobře postavené rodiny), měl zásadní vliv na vzniku Kutnohorského dekretu, který dal českému univerzitnímu národu tři hlasy a který po vypršení ultimáta v polovině května 1409 vedl asi 800 členů akademické obce z ostatních národů k opuštění univerzity a tím také k izolaci pražských reformistů.

20. března 1410 měl Jeroným Pražský vystoupení v kapli Budínského hradu před tehdy Uherským králem Zikmundem Lucemburským, kterým si ho chtěl naklonit pro politickou podporu pražských reformistů. Ten jej ale předal do rukou arcibiskupa Jana z Kaniszy, jímž byl 14 dní vězněn. V roce 1410 byl žalován pasovským arcibiskupstvím (za přispění Vídeňské univerzity) z kacířství a v domnění, že se zde bude moci na akademické půdě svobodně bránit z obžaloby, přijal pozvání a dobrovolně se dostavil do Vídně. Ovšem záhy se ukázalo, že jde pouze o zinscenovaný proces, který je předem rozhodnut. Odpřisáhl, že se do konce procesu z Vídně nevzdálí, ale okamžitě utekl zpátky do Českého království, kde z bezpečí Bítovského hradu napsal provokativní dopis do Vídně. Později byl v nepřítomnosti odsouzen ve všech bodech obžaloby a pro křivou přísahu (útěk) exkomunikován z církve, což byl v církvi druhý nejtěžší trest.

Až do roku 1412 měla reformní skupina kolem Jana Husa a Jeronýma Pražského podporu krále Václava IV. Papež Jan XXIII. vyhlásil odpustky, které nebyly většinově přijímány (papežské schizma), někde byly dokonce zakázány. V českém království byly také odmítány, ale král k nim nezaujal stanovisko. 17. června 1412 vystoupil na univerzitě Jan Hus s extrémním odsouzením platnosti odpustkových bul a vyjádřil nesouhlas s panovníkem. Před radnicí Jeroným Pražský spolu s dalšími požadovali od městských konšelů zákaz jejich prodeje. Celý měsíc Hus aktivně kritizoval odpustky ve svých veřejných vystoupeních. V ulicích Prahy docházelo ke střetům zradikalizovaných studentů s prodavači odpustků. Jeroným spolu se studenty připravil alegorický vůz, kde byl papež zobrazen jako nevěstka oblečený do ženských šatů, se kterým se vydali cestou kopírující každoroční procesí uctívání ostatků založené Karlem IV. Na Karlově náměstí pak manifestačně spálili papežské buly z vozu. Král měl na odpustcích finanční zájem, stejně jako na porážce krále Ladislava I. Neapolského, proti němuž byla vedena křížová výprava financovaná z odpustků. Prostřednictvím nově jmenovaných konšelů Starého Města pražského zahájil politiku vedoucí k potlačení pouličních nepokojů. 10. července 1412 byli zatčeni 3 mladíci veřejně protestující proti odpustkům a následně na rohu Staroměstského náměstí a dnešní ulice Železná popraveni. (Tento výjev je součástí dnešní výzdoby Betlémské kaple.) Ze smutečního průvodu se stala masová demonstrace a mladíci byli pohřbeni v Betlémské kapli, kde je Jeroným prohlásil svatými mučedníky. I nadále pak se svými příznivci demonstroval proti odpustkům.

V březnu 1413 na pozvání polského krále Vladislava II. (po předchozích doporučeních blízkých šlechticů) navštívil královský dvůr v Krakově jako vyslanec českého krále a některých šlechticů. Měl vyjednat podporu pro České království v případě napadení (polský král předtím dostal podporu proti Řádu německých rytířů), ale jeho veřejně vyjadřované filozofické názory způsobily pohoršení, a tak jeho mise skončila neúspěchem. V dubnu na pozvání knížete Vitolda vyrazil do Litvy, kde převládalo pravoslaví. Měl přání poznat zvláštnosti pravoslavné bohoslužby a snažil se zde najít pochopení a podporu pro své myšlenky. Seznámil se zde s přijímáním pod obojí v praxi.

4. dubna 1415 přijel Jeroným Pražský do Kostnice, aby podpořil Jana Husa (ač ten přes Křišťana z Prachatic do Čech vzkazoval, aby Jeroným do Kostnice nejezdil, neboť mu bylo jasné, že by se ocitl ve smrtelném nebezpečí). Přijel bez pozvání a neoficiálně, o jeho identitě věděli v tu chvíli jen páni z Chlumu a z Dubé, kteří naléhali, aby ihned odjel. 7. dubna však Jeroným přibil na dveře kostnických kostelů a radnice letáky v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu a žádal o veřejné slyšení. Pak se pro jistotu ukryl, neboť si nebyl jistý reakcí koncilu. Ta nebyla příznivá, proto Jeroným město opustil a prchal do Čech. 18. dubna koncil vydal na Jeronýma zatykač. 25. dubna byl zatčen v bavorské Hiršavě, nedaleko českých hranic a 23. května byl v okovech přiveden do Kostnice.

Na základě žaloby Michala de Causis byl uvržen do těžkého žaláře. Po 11 dnech zde vážně onemocněl, věznění mu pak bylo zmírněno. Byl často vyslýchán a nucen zříct se učení Wicleffova a Husova. Po naléhání kardinála Zabarelly tak Jeroným 11. září ve shromáždění čtyř národů v biskupském kostele učinil. 23. září toto prohlášení udělal před koncilem, a aby doložil upřímnost odvolání, nežádal propuštění na svobodu. Vězení mu bylo od té doby velmi zlidštěno. Tím si však nezachránil život, jak doufal. Zatímco zahraničním účastníkům koncilu Jeronýmovo ponížení stačilo, byli to paradoxně čeští účastníci koncilu (např. Štěpán z Pálče a Michal de Causis), kdo naléhali na obnovení procesu s tím, že Jeronýmovo odvolání jistě není upřímné.

Kvůli jejich tlaku tak byl proces 24. února 1416 obnoven. Bylo předloženo 107 článků, na nichž bylo dokladováno Jeronýmovo kacířství. 23. května se mu dostalo veřejného slyšení. Jeroným pochopil, že nemá šanci na záchranu, a choval se velmi statečně, filozoficky obratně a dokonce vtipně. Proces trval pět dní. Na závěr Jeroným pronesl rozsáhlou řeč, v níž shrnul svou filozofii, odmítl odvolat údajné bludy a navíc se zastal i učení Husova a odsoudil jeho nespravedlivé odsouzení. Uvedl také, že klidně podstoupí jakoukoli smrt. Dostal pak dva dny na rozmyšlenou, kdy mu byly nabízeny různé kompromisy. Stejně jako Hus však odmítl.

Na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen k trestu smrti a 30. května 1416 (necelý rok po Husově popravě) byl upálen na stejném místě jako Hus. Jeho popel byl vhozen do Rýna stejně jako Husův. V utrakvistické církvi byl jako mučedník uctíván vedle Jana Husa, nyní je mezi mučedníky v Církvi československé husitské, ale též v původnímu utrakvismu nejbližší české Starokatolické církvi.

O Řeznické ulici:
Řeznická ulice je spjata s mnoha zvučnými jmény. Na nároží Karlova náměstí a Řeznické ulice v přímém sousedství Novoměstské radnice nalezneme tzv. Braunův dům, který je někdy nazýván Salmovský nebo U Kamenného stolu podle kamenného stolu v domě, kde se prováděly platby za přítomnosti tržního komisaře. Podle pověsti před domem stával do poloviny 19. století pult zvaný Kamenný stůl, na němž se obchodníkům vyplácela tržba za prodaný dobytek. Původně to prý byla oltářní mensa ze zrušené kaple Božího Těla, která byla po zrušení tržiště zazděna do základů domu. Při jeho bourání roku 1911 však nebyla nalezena. První historické záznamy o „Braunově domě“ pochází z roku 1337. Nejprve se majitelé střídali z řad pražských měšťanů, pak dům koupil v roce 1714 za 2915 zlatých Matyáš Bernard Braun. V roce 1738 v tomto domě Matyáš Braun také skonal. Dům měl na svou dobu netypický půdorys – více křídel a prodloužené nádvoří. Na místě dnešní stavby stály dříve pravděpodobně dva gotické domy. Tyto domy či jejich části tvořily zřejmě součást opevnění Nového Města pražského. Gotický suterén a část přízemí byly zachovány ve své původní podobě až do dnešní doby. V dnešní době je tento palác směsicí gotického, renesančního, barokního, neoklasicistního a novodobého architektonického stylu.

Nedaleko na Karlově náměstí se nachází Mladotovský palác neboli „Faustův dům“, kde za Rudolfa II. žil anglický alchymista a mystik, možná i špión anglické královny Alžběty I., Edward Kelly , vlastním jménem Edward Talbot. Dům je znám pro své spojení s legendou o doktoru Faustovi, který se upsal Ďáblu. Dále na Karlově náměstí pak nemůžeme minout další zastavení našeho putování – Novoměstskou radnici.

GPS: 50.0782042 N, 14.4216886 E
Adresa: Řeznická 2, Praha 2

Zastavení 8.

Novoměstská radnice

Boží bojovníci povstávají a ve zbroji do boje se šikují. Radní ponejprv poznají, zač je toho loket. „Prostež od Boha pomoci!“

„Rozvedli nás s tebou, Bože, od stolu i od lože, všechno temný se smí dnešní nocí. Skoncujme to, dobrý Bože, nenávist nám brousí nože. Budem divoký dnešní nocí.“
(Joe, kniha VII, žalm 010:6)

Zastavení u Novoměstské radnice nás přivádí do dob a místa počátku husitských nepokojů následujících v letech po smrti Mistra Jana. Právě tady v roce 1419 vyhodili Pražané radní z okna na hroty sudlic a kopí, čímž odstartovaly husitské boje, předzvěst evropské reformace. Ve zdivu radnice je zazděn „Pražský loket“ – délková míra ustanovená v roce 1268. Vezmeme-li jeho hodnotu s přesností na desetiny milimetru a sečteme hodnotu prvních dvou číslic, ke kterým poté přičteme číslo, které vznikne odečtením předposlední číslice od poslední, získáme dvoumístné liché číslo, které je naší další indicií.

V neděli 30. července 1419, po kázání Jana Želivského v chrámu Panny Marie Sněžné, se dav vedený Želivským právě před Novoměstskou radnicí dožadoval propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí. Není jisté, jak celá událost proběhla a co přesně ji vyprovokovalo. Skutečností je, že na ranní kázání Jana Želivského se mnoho stoupenců dostavilo již ozbrojeno. Nicméně výsledek je všeobecně znám: někteří konšelé byli po útoku na radnici vyhozeni okny a ubiti. Tato brutální a krvavá událost předjímala počátek období dnes nazývané obdobím husitských válek. O několik let později se Janu Želivskému stala osudnou radnice jiná, a to Staroměstská, do které byl vlákán a zavražděn. V roce 1424 se zde odehrála i druhá pražská defenestrace. Ta se obešla bez újmy.

O Novoměstské radnici:
Novoměstská radnice patří k nejvýznamnějším gotickým stavbám na Novém Městě pražském, jež byly vybudovány v době panování Karla IV. Přáním panovníka bylo, aby se Karlovo náměstí (tehdejší Dobytčí trh), stalo nejen významným obchodním střediskem, ale i důstojným protějškem náměstí Staroměstského. To byl také důvod, proč Novoměstská radnice měla vynikat výstavností. Gotická budova radnice se nachází na rohu Vodičkovy ulice a severního průčelí Karlova náměstí v Praze 2. Novoměstskou radnici tvoří několik budov, jejichž výstavba probíhala po etapách. Nejstarší částí stavby je východní křídlo (Vodičkova ulice), jehož stavba probíhala v letech 1377–1398. Po roce 1411 bylo pod vedením Martina Frička a mistra Kříže stavěno křídlo jižní s průčelím na Karlovo náměstí. Z těchto let (1411–1418) je v přízemí hlavního jižního křídla dochován dvojlodní sál o šesti klenutých polích, nesených dvěma válcovitými pilíři a zabírající plochu téměř celého křídla. Obnoven je ve své původní renesanční podobě. Síň je 23 metrů dlouhá, 11 metrů široká a výška stropů síně je 7 metrů. Dominanta Novoměstské radnice, radniční věž, byla založena roku 1451 a je umístěna v jihovýchodním nároží (tvoří roh Vodičkovy ulice a Karlova náměstí). Stavba věže probíhala v letech 1452–1456. Vysoká je 70 metrů a na její vrchol vede 212 schodů. Má šest podlaží. Přízemí věže sloužilo jako věznice. V prvním patře je umístěna gotická, později barokně upravená kaple Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava. Kaple sloužila také jako poslední útočiště odsouzeným na smrt. Na stěně je freska s námětem Práva a Spravedlnosti. Nejvyšší patro sloužilo jako byt hlásného. Střecha a ochoz věže jsou z let 1722–1725. V letech 1520–1526 bylo Benediktem Riedem renesančně upraveno jižní křídlo a hlavní průčelí (stejnou podobu s vysokými štíty má průčelí dodnes). Po požáru v roce 1559 bylo postaveno křídlo západní a severní a renesančně upraveno i křídlo východní, v němž v prvním patře zůstala zachována původní rozsáhlá gotická síň s gotickou žebrovou klenbou na renesančních podpěrách. Po těchto rekonstrukcích a dostavbách byl rozsahově vývoj radnice dokončen: vznikla budova se čtyřmi křídly, arkádovým dvorem a s věží v jihovýchodním nároží.

Jako správní budova sloužila Novoměstská radnice do roku 1784. V tomto roce, za panování Josefa II., došlo ke sjednocení čtyř pražských měst a veškerá správa města se soustředila do Staroměstské radnice. Budova Novoměstské radnice se změnila v sídlo kriminálního soudu, kancelářské prostory a žalář. Pro tyto potřeby byla v letech 1806–1811 podle projektu Karla Schmita část radnice přestavěna v empírovém slohu. V přízemním vězení mimo jiné pobýval vůdce rebelujících Chodů Jan Sladký Kozina či účastníci revoluce z roku 1848, a v roce 1894 zde probíhal proces s příslušníky pokrokové mládeže sdružených ve spolku Omladina. Po mnoha dostavbách, přestavbách a opravách – do věže roku 1559 dokonce udeřil blesk a radnice byla poničena požárem a i báň věže byla později poničena bouří – se o rekonstrukci do původního stavu v letech 1905–1906 pokusili Antonín Wiehl a Kamil Hilbert (mimochodem jeden ze stavitelů Chrámu svatého Víta ve 20. století).

Na hlavním průčelí do Karlova náměstí došlo k obnově velkých sdružených renesančních oken do hlavního sálu a renesančních štítů. V letech 1958–1959 probíhala první novodobá úprava, kdy byla v přízemní gotické síni vybudována obřadní svatební síň pro obvod Prahy 2. V roce 1962 byla radnice prohlášena za národní kulturní památku. Další rozsáhlá rekonstrukce probíhala podle projektu Václava Girsy v 80. a 90. letech 20. století, kdy byly prostory upraveny pro potřeby OÚ Praha 2. Při rekonstrukci věže byla odstraněna pamětní deska klubu Omladinářů, původně na radnici umístěná v roce 1928 k 10. výročí vzniku Československa.

O Pražském loktu:
Loket byl v Evropě běžnou délkovou mírou, každá země ale zpravidla měla vlastní délku lokte. Praha ji měla od roku 1268. Aby se zabránilo dohadům a šizení, bývaly lokte součástí veřejného prostranství v nejvýznamnějších městech. Poté, co bylo Novému Městu povoleno pořádání pravidelných trhů, byla novoměstská radnice opatřena tzv. pražským loktem, který je dodnes možné nalézt na průčelí východního křídla. Jedná se o délkovou míru, která činí 591,4 mm.

GPS: 50.0782231 N, 14.4211308 E
Adresa: Karlovo náměstí 23, Praha 2

Zastavení 9.

Pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí

Mistr Jan zpoza bran Věčnosti nám bezbožníkům spílá.

„Zabuším na bránu nebeskou jak tajná policie z Inferna. A celý nebe rázem ztuhne obavou, že toť ďáblů trestná výprava.“
(Joe, kniha IV., žalm 1:1)

Naše předposlední zastavení nás přivádí na Staroměstské náměstí. Rozhlédneme se kolem a najdeme osmiramenný svícen s rozcestníkem nedaleko místa, kde se v dlažbě nachází kříže připomínající popravené české pány. Počet světel na ramenech lampy je naší další indicií.

Stejně jako Hus za svého života i jeho památník půl milénia po jeho smrti vzbuzoval vášnivé debaty a rozepře. Na počátku stavby pomníku vznikla politická roztržka, která se táhla od roku 1889. 25. listopadu toho roku, po zasedání zemského sněmu, probíhala diskuse o umístění pamětní desky Jana Husa na budovu Národního muzea. Princ Karel Schwarzenberg se při této příležitosti vyjádřil neuctivě o husitech, které označil za „bandu lupičů a žhářů“. Jeho výrok vyvolal bouřlivý odpor mezi mladočechy. V reakci na to, rakouskému princi Schwarzenbergovi navzdory, vzniklo rozhodnutí postavit Husovi v Praze pomník.

31. května 1890 byl na Staroměstské radnici ustanoven Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Do čela spolku byl zvolen Vojtěch Náprstek. Finanční prostředky pro vybudování pomníku byly obstarány prostřednictvím veřejné sbírky.

První soutěž na návrh pomníku byla vypsána již roku 1891. Pomník však měl stát na Malém náměstí. Vítězný návrh sochaře Vilíma Amorta však nebyl realizován, neboť přetrvávaly spory o nejlepší umístění pomníku. Kromě Malého náměstí bylo pro pomník navrhováno i Václavské náměstí, Betlémské náměstí a konečně Staroměstské náměstí, na něž nakonec padla definitivní volba. Pomník měl být umístěn mezi Palác Kinských a Mariánský sloup.

Druhá soutěž byla vyhlášena v roce 1900. Svoje návrhy do ní zaslali mj. Bohuslav Schnirch, Stanislav Sucharda, Jan Kotěra a Ladislav Šaloun, jehož projekt byl vyhodnocen jako nejlepší. Základní kámen k pomníku byl položen při slavnostech 4. a 5. července 1903. Samotný pomník měl být slavnostně odhalen o 12 roků později, 6. července 1915, v den 500. výročí Husovy smrti. Skutečné odhalení s velkolepou oslavou před pomníkem se však za války konat nemohlo, oslavovala se tedy jen „při zavřených dveřích“ v zasedací síni Staroměstské radnice. Valná hromada Spolku přijala usnesení, že „veškeré slavnosti s odhalením pomníku Mistra Jana Husi spojené, odkládají se na dobu příhodnější,“ čímž byla míněna doba po skončení války. V nově vzniknuvší Československé republice se však slíbené velké slavnostní odhalení Husova pomníku už nikdy nekonalo. 3. listopadu 1918 demonstranti strhnutím Mariánského sloupu drastickým způsobem „vyřešili“ spor, zda mohou stát oba pomníky vedle sebe. Pozdější významné události se pak soustředily spíše na Václavské náměstí nebo ke Staroměstské radnici. Husův pomník se tak stal spíše němým svědkem událostí, které se na Staroměstském náměstí dály, a nikoli, jak si jeho budovatelé představovali, symbolem vstupu českého národa do řad evropských vyspělých národů, místem historické paměti, centrem národních oslav, manifestací a shromáždění. Tuto roli si Staroměstské náměstí začalo užívat naplno teprve po pádu železné opony, ať už při oslavách vítězství českých sportovců v mezinárodních kláních, anebo při protestech proti demokracii ohrožující vládnoucí nomenklatuře. Na podstavci pomníku Mistra Jana dokonce vybuchla 2. června 1990 bomba. Zraněno bylo 18 osob, z toho jedna těžce. Pachatel nebyl dopaden a motiv podivného činu tak zůstává utajen.
O pomníku

Secesní bronzový pomník znázorňuje Jana Husa stojícího uprostřed skupiny postav, které symbolizují husity (postavy blíže k Týnskému chrámu) a pobělohorské emigranty (postavy blíže k popravčímu místu z r. 1621). Hus pohledem směřuje k Týnskému chrámu, který byl v 15. století centrem kališníků. Na stejné straně je umístěna i skupina bojovníků. Naopak porobení emigranti se nacházejí blíže k místu popravy 27 pánů roku 1621 po stavovském povstání.

Celé sousoší je umístěno na širokém žulovém podstavci přibližně eliptického tvaru. Po obvodu jsou vytesána Husova slova „Milujte se, pravdy každému přejte“ a od roku 1926 také „Věřím, že vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český“, jakož i část textu husitského chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“. Pomník je uvnitř dutý, sestavený z bronzových plátů, spojených šrouby. V letech 2013-15 prošel náročnou rekonstrukcí, při které byly vyměněny zrezivělé šrouby a zděné podpěry byly nahrazeny nerezovými. Za 2. sv. války byla před pomníkem požární nádrž, která byla plněna dešťovou vodou, a kolem bylo na kamenném základu dřevěné zábradlí. Nádrž byla zasypána v průběhu 70. let a dřevěné zábradlí sejmuto. Na místě zasypané nádrže je dnes trávník ohrazený zídkou.

GPS: 50.0877258 N, 14.4211267 E
Adresa: Staroměstské náměstí, Praha 1

Zastavení 10.

Knihkupectví POLÍ5 – REKOMANDO

Mistr Jan po zásluze se dočkává svatořečení.

„Peklo jsou ti druzí, my rozhodně ne.“ (Joe, kniha VII, žalm 010:1)

Poslední zastavení nás přivádí zpět do knihkupectví – místa, kde spolu tiše a svorně přežívají knihy všech autorů, všech vyznání a všech dob, aby podávaly svědectví o své době, o nekonečné pošetilosti jedněch a veliké moudrosti druhých, o věčném souboji dobra a zla, o nelehkém údělu pravdy po boku lži. A stranou toho všeho se potutelně usmívá lidská fantazie, která nás milosrdně posouvá mimo realitu, neklade hranice mezi pravdu a lež a osvobozuje naši mysl. Díky ní se rodí knihy, v nichž se i kacíř může stát svatým. Naši poslední číselnou indicii získáme, přičteme-li počet písmen v názvu ulice k číslu domu, v nichž se knihkupectví Rekomando nachází. Výsledný kód, který je klíčem k vaší odměně, získáte sečtením všech číselných indicií. O svou odměnu se poté můžete přihlásit na mailu jana-kubistova@seznam.cz.

GPS: 50.0743217 N, 14.4155369 E
Adresa: Trojanova 9, Praha 2

Kniha kacířův kancionál vzdává hold všem rouhačům a kacířům, kteří provokovali svět, aby se povznesl nad pokrytectví institucí a překonal sám sebe. Vnímá kacíře jako hybatele pokroku, kteří se nebojí pohlédnout dál, než je bezpečno. Jan Hus je tak v knize společně s pestrou plejádou roztodivných jmen, která mírou hrdinství Husovi nesahají ani po kotníky a která byste na místech apoštolů určitě nečekali, svatořečen. Stává se jedním z dvanácti svatých, které nominovala naše vyprázdněná doba. S typickým sarkasmem, nadsázkou, drzým humorem, ale i úctou k víře a ve vší pokoře vůči historickým skutečnostem, staví Kacířův kancionál na pranýř ty, kdo popřeli pravdu ve jménu moci či ve vleku vlastního pokrytectví a kdo znevažují lidskou svobodu a relativizují pravdu. Pravda zůstává pravdou a lež lží. Právě i díky těm, kdo pro pravdu v různých zemích a různých (i nedávných) dobách skončili v plamenech.

Jsme lidé otrlí a máloco nás překvapí. Doufáme, že knize, která nás pozvala k putování po stopách slavných českých kacířů, se to podaří.

Epilog
V roce 1999 vyzval papež Jan Pavel II. k usmíření a hodnocení Husovy osobnosti bez předsudků, aby bylo Husovi navráceno místo, které mu v historii náleží. Ani on však neprohlásil Husa oficiálně za reformátora církve, protože některé z Husových názorů jsou z hlediska katolické teologie i nadále považovány za sporné. Jako mučedníka uznává Husa pouze husitská českobratrská, starokatolická a pravoslavná církev. Světská moc uznala Husovo reformátorské úsilí oficiálně až před několika lety tím, že se datum upálení Jana Husa oficiálně stalo českým státním svátkem.

„Náš Bůh je podvodník, ukázal vztyčenej prostředník nám všem, co dali jsme mu hlas na tohle volební období. Náš Bůh je poslední žijící ďáblův současník, a komu z nich věřit, a komu ne – to je velkej otazník.“ (Joe, kniha VII, žalm 010:1)

www.facebook.com/kaciruvkancional

Blog

28. 11. 2019

Kacířství 4.0

Zveme všechny latentní kacíře, rouhače a příznivce okultních věd do galerie u Betlémské kaple na moderovaný přednáškový blok "Kacířství 4.0". Více informací na https://www.facebook.com/events/983650408647333/!

15. 8. 2019

SPARK News, 14.8.2019

V srpnovém vydání časopisu SPARK najdete rozhovor o Kacířově kancionálu s výstižným podtitulem „Poprava svatých dogmat“. Kupte si srpnový SPARK a cestou do trafiky to vezměte zkratkou přes knihkupectví, ať víte, o čem je řeč.

https://www.spark-rockmagazine.cz/insania-vydala-unikatni-publikaci-kaciruv-kancional

15. 8. 2019

FM ZINE, Jiří Vladimír Matýsek, 24.7.2019

Podle Fullmoon zinu je Kacířův kancionál „kniha – artefakt, který svádí k prohlížení a listování, ke kochání zrakem i hmatem“, kde „tvůrci posouvají hranice multimediality a přichází s projektem, který u nás nemá obdoby“. Se vší pokorou děkujeme!

https://www.fullmoonzine.cz/kniha-pro-ty-kdoz-stoji-mimo-zdi-kostela-kaciruv-kancional

15. 8. 2019

REPORTÉR, Tomáš Poláček, 2.6.2019

„Desatero vlídného kacíře Polyho“ představuje v červnovém čísle časopisu REPORTÉR Tomáš Poláček: „S úctou otevírám Kacířův kancionál, knihu velkou a tlustou jako deset gramofonových desek položených na sobě, a nechápu. Tohle dílo muselo zabrat několik let dřiny. … Na tak propracovaném díle se nedá vydělat, muselo vzniknout z vášně, je výplodem zvláštních mozků“. Díky Reportéru – nejen za recenzi!

https://www.reportermagazin.cz/a/p4Z6B/desatero-vlidnehokacire-polyho?fbclid=IwAR2bgFHKop0czQxtaRO-B3MhERATLhpPtJm-P4QV2sZV-7kgkQ7LHmhIVhk

15. 8. 2019

PROTI ŠEDI, Jiří Janda, 20.5.2019

V rozhovoru Jiřího Jandy zaznělo z úst duchovního otce Kacířova kancionálu Polyho varovné přiznání: „Prostě nás nebaví dělat krotkej humor.“ Tváří v tvář knize a její paralelní dimenzi pochopíte, o čem je řeč.

https://protisedi.cz/poly-z-insanie-smysl-maji-jenom-dotazene-a-krasne-veci-bez-kompromisu/?fbclid=IwAR2TBAkJSPWlK8dVZGo6pWThR-4xU1wBC8hyjEfNgm1E4bEe31gT3WOd38Q

15. 8. 2019

METALOPOLIS

Jak se peče kancionál, prozradil server Metalopolis:

http://metalopolis.net/Articles/8859/INSANIA-Kaciruv-kancional--Kniha-mimo-vsechny-kategorie-(rozhovor-s-otcem-a-matkou-Polym-a-kOkim)/

15. 8. 2019

MUSICSERVER.CZ, Ondřej Hricko, 2.3.2019

Kacířův kancionál neunikl pozornosti musicserver.cz, kde Ondřej Hricko pochválil kapelu i tvůrce knihy: „Brněnská Insanie nedělá nic napůl. … Při prohlížení velkolepého díla se až tají dech nad úsilím, které tvůrci kancionálu věnovali.“

https://musicserver.cz/clanek/61192/insania-kaciruv-kancional/

15. 8. 2019

OCHUTNÁVKY

„Pochybovat je lidské, a zpochybňovat je božské“, připíjí na zdar jedovatému humoru legenda televizních obrazovek Alexander Hemala a upozorňuje, že „toto dílo rozhodně není vhodné pro děti“. https://www.youtube.com/watch?v=rVZD8F_fr_c  

 

Jak funguje aplikace pro čtení paralelního audiovizuálního obsahu Kacířova kancionálu, se můžete podívat na  https://www.youtube.com/watch?v=if5LzivlLVM

9. 5. 2019

Palác Akropolis bude patřit 22. května kacířům

Hudební legenda INSANIA pokřtí podruhé Kacířův kancionál a přiveze do Prahy moravského Muchu i tekutou černou tmu. Křest provokativní knihy nabité energií hříchu, třaskavými tématy a chytrým humorem proběhne 22. května v Paláci Akropolis.

Po brněnském křtu v SONO Music Centru čeká Kacířův kancionál a INSANII druhý stěžejní večer, který se uskuteční čtvrtou květnovou středu v pražské Akropoli. Na úvod večera zahraje Smrtislav a mezi hosty dále nebude chybět Vladivojna La Chia, ilustrátor kOki a celý tým Kancionálu, který se na vydání knihy podílel. Na fanoušky však čeká i specialita v podobě tekuté tmy - na čepu i v lahvích bude k mání India Black Lager Insania 13 z minipivovaru Mazák. Ve foyer klubu bude dále instalována výstava autora ilustrací knihy, „moravského Muchy“, tatéra Jakuba kOki(R) Dobeše, který si s Insanií rovněž zazpívá. A možná přijde i Alexandr Hemala …

Kacířův kancionál aneb Insania mezi nebem a peklem je kniha ilustrovaných textů Insanie komentovaných ze záhrobí sociálních sítí historickými postavami od filosofů a duchovních revolucionářů přes mediální ikony, vrahy a jiné dobové figury až po Boha, Ďábla a tajemného Joea, který po 30 letech existence kapely možná konečně odhalí svou identitu. Kancionál obsahuje 324 stran svatokrádežných ilustrací a fascinující grafiky ve čtvercovém formátu velikosti vinylu a velkorysém provedení, které překvapí i ostřílené hudební a knižní fajnšmekry. Kniha žije dvojím životem díky skrytému paralelnímu obsahu, jehož animace a grafiku lze zobrazit pouze za pomocí aplikace pro chytré telefony. Titul vychází u vydavatelství Yinachi a je možné ho pořídit na koncertech Insanie, v knihkupectvích či přímo v e-shopu distributora Kosmas.

 

Související odkazy:

http://www.kaciruvkancional.cz/

http://www.insania.cz

http://www.facebook.com/insaniacz

https://www.facebook.com/events/829570974053051/ - FB event

https://goout.net/cs/koncerty/insania+smrtislav/cvjvd/+lvyil/ - předprodej vstupenek

http://bandzone.cz/insania

https://youtu.be/YwXuOEvIBLc – videoklip Ať kypí žluč

http://twitter.com/outsania

Ochrana osobních údajů

Vážený čtenáři “ochrany osobních údajů”, vzhledem k tomu že právě čteš tyto řádky, musíš být buď zaměstnancec firmy Apple, Google, finančního úřadu nebo musíš být minimálně trochu mešuge. Co jsou to vůbec ty osobní údaje? Je to něco, co přichází na svět ještě předtím, než se narodíme, zůstane to tady po nás, až umřeme a je to asi jediná věc, čím jsme zajímaví pro většinu korporací, které se nám snaží prodat psí žrádlo, vložky, křupky, župany, šampón, jogurt a hromadu dalších věcí, které ve skutečnosti nepotřebujeme. Přestože námi vyvinutá aplikace Kacířův kancionál žádné osobní údaje nezpracovává, museli jsme připravit tento dokument o zpracování osobních údajů, které nezpracováváme, neboť bez tohoto dokumentu se aplikace nedá vydat. Tedy, milý čtenáři, budiž informován, že naše aplikace žádné Tvé osobní údaje nezpracovává, Tvé osobní údaje nás nezajímají a nechceme s nimi mít nic společného. Aplikace používá kameru Tvého telefonu, což je jaksi evidentní, nicméně žádné fotografie ani videa nepořizujeme, neukládáme a už vůbec je nikam neposíláme. Občas se k nám dostane Tvá IP adresa zvaná aj-pičko, ale stejně k tomu nemáme žádné další informace, takže je nám to marketingově dost k ničemu. Na webu jsou Google Analytics a Sentry.io, které něco dělají, nás z toho ale zajímá jenom základní statistika. Takže asi tak.